Elisabeth - 1. kapitola

19. února 2015 v 10:28 | Allex |  Psaní
Tak tady je první kapitola, jak jsem psala v článku Změna. Rozhodla jsem se psát to z pohledu Beth. Snad to nebude taková hrůza. :)



Přišla jsem ze školy a tašku hodila ze zvyku ke stolu. Sedla jsem si k notebooku a začala si hledat různé informace do školy. Byl čtvrtek a nečekaly mě žádné kroužky, takže když jsem dodělala úkoly, tak jsem si prohlížela obrázky zvířat. Miluji je. Sama mám doma psa Harryho, Jack Russelova teriéra. Je to můj malý nezbedný miláček.
"Lis, pojď se najíst!" zvala mě máma na večeři.
"Už jdu." seskočila jsem ze židle a běžela do kuchyně. Již hodně dlouho mi kručelo v břiše.
Maminka seděla na židli a čekala na mě. Táta byl ještě v práci, vždy tam zůstal dlouho do noci, protože byl vědec. Ke mně dolehla vůně kuřete, brambor a matčiného výborného šopského salátu. Bylo to jedno z mých oblíbených jídel. Sedla jsem si na židli a hned přiběhnul Harry a dožadoval se své porce.
"I ty jeden, ty nedáš pokoj, co?" pohrozila jsem mu naoko. Pak jsem mu ale s radostí dala kousek své porce a on ho velmi rád spořádal. Láskyplně jsem se na něj usmála. Popřály jsem si s mamkou dobrou chuť a také začaly jíst.

Po obědě jsme umyly společně nádobí a šla jsem se do svého pokoje převléknout a vzít obojek pro psa.
"Půjdu ven s Harrym," oznámila jsem mamce.
"Jasně, ale vraťte se do osmi, musíš si udělat úkoly."
"Ty už mám dávno hotové, mami."
"Jsi šikovná. Ale stejně se tam nezdržuj dlouho." Bála se o mě, i když bylo léto a slunce zapadalo později. Nevím moc proč, jsem už dost stará na to, abych se o sebe postarala. Třeba to pochopím, až budu mít vlastní děti. Jestli nějaké budu mít...

Vyrazila jsem na svoji oblíbenou louku, kde jsem si lehla na trávu a pozorovala oblohu. Oblaka na ní plula lehce a vítr je maličko popoháněl. Moje myšlenky ubíhaly nejrůznějšími směry. Takhle se mi přemýšlelo nejlépe, když jsem ležela, pozorovala nebe a můj pejsek se vesele proháněl okolo. Harry se právě snažil pochytat motýly a ti to brali jako báječnou hru, protože se snášeli dolů a letěli zase nahoru, pořád dokola.
Asi po hodině jsem vstala. Foukal silný vítr, až mi moje tmavě-hnědé dlouhé vlasy vlály ve větru. Zavolala jsem svého psa a šla pomalu domů, protože se stahovala bouřková mračna.

Doma jsem se rychle osprchovala a šla si lehnout. Dlouho jsem přemítala o svém životě a co vlastně znamená žít. Co budu dělat, až vyrostu.. Dostanu se na gymnázium? A změní se vůbec něco? Chtěla bych v životě něco dokázat... Změnit svět k lepšímu....

Nemohla jsem usnout, a tak jsem rozsvítila světlo a listovala si v encyklopedii zvířat. Vždyť už ji znám celou nazpaměť. Zavřela jsem knihu. Chtěla jsem si číst, baví mě to. Ale všechny svoje knížky jsem už měla přečtené. Musím zajít zítra do knihovny. A tak jsem jen ležela a koukala do stropu.

"Jak to, že nespíš?" vyrušila mě z přemýšlení mamka, když otevřela dveře a sedla si ke mně na postel. Harry zvědavě nakoukl do pokoje a když uviděl, že si ho nikdo nevšímá lezl tiše dovnitř.
"Nemůžu usnout, pořád musím myslet na ten silný vítr. Jak se mohl tak rychle spustit? Vždyť byl přece klid a najednou prostě začala vichřice."
"No tak vichřice asi ne," usmála se máma. Má skvělý úsměv. Uvědomila jsem si, že mě jakoby vždy zahřeje, uklidní, cítím se v bezpečí... "Ale už se tím netrap, ono se to počasí zklidní." Harry jí skočil do klína a díval se na mě. Někdy jsem měla pocit, že je chytřejší než vypadá. Jakoby toho věděl mnohem více. A to se mi zdálo i teď, když mě pozoroval svýma hlubokýma hnědýma očima. Zdálo se mi jakoby se v nich promítla všechna moudrost světa.. Ale ne světa lidí.. Asi už na mě leží spánek.
"Tak jo," souhlasila jsem s tím, že už to nechám být. Ono se to venku nějak srovná. Příroda je mocná.
"Dobře. Dobrou noc, zlatíčko. A už spi. Zítra tě ještě čeká škola, musíš se vyspat." Maminka mi dala pusu, zhasla světlo a šla si také lehnout.

Ale ještě jsem nešla spát. Sedla jsem si k oknu a pozorovala hvězdy s Měsícem. Vždy jsem to tak dělala, když jsem nemohla usnout. Uklidňovalo mě to. Na nic nemyslet. Jen se dívat, až se mi začnou nakonec zavírat oči. A to se právě dělo. Šla jsem spát a celkem rychle usnula. Čekalo na mě další běžné ráno a příšerné dopoledne ve škole. Nesnáším to tam. Ta slova mi vytanula na mysli chvíli před tím než jsem upadla do klidného spánku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terka Terka | E-mail | Web | 19. února 2015 v 20:51 | Reagovat

Pěkné, již se těším na další kapitolu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama