Já nevím

19. července 2017 v 9:34 | Allex |  Psaní
Stočila jsem oči doleva. "Určitě tě berou jako zátěž. Někoho k smíchu," říkala mi jedna moje část. Budeme ji nazývat Bouře.
"Neposlouchej ji, není to pravda. Jen je ještě nenapadlo ti to říct, ještě to neví jistě," odpovídala druhá, Zelená.
"No jasně. Jsi pro ně divná, když se s nimi nebavíš. Zapomněli na tebe. Schválně."

Vhrkly mi slzy do očí. Ale teď jsem nemohla povolit, to jsem si musela nechat na doma.
"Ale nech toho, jsi hnusná, Bouřko. Jistě to nemyslí špatně. Přijdou za tebou."
"Já to nemyslím zle," ohradila se Bouře. "Ne všichni si padnou do oka, nikdo není dokonalý. Tak to prostě je, smiř se s tím, Travičko."
"No tedy! Co si to dovoluješ!" rozkřikla se Zelená. A ke mně pokračovala: "Neber si to tak, však oni přijdou až zjistí, kdo opravdu jsi."
Začala jsem se cítit zmateně. Zavřela jsem oči.
"Hele, prostě si přiznej, že tě tolerují proto, že jsi dobrá kamarádka jejich kamarádů."
Zeleň začala rudnout. "To není pravda. Mají tě rádi pro tvou povahu. A pokud ji ještě neobjevili, brzy se tak stane."
Bylo toho na mě moc. Uvnitř mě vznikl boj, který jen přidal mému vyčerpání na síle.
V hlavě mi vybuchlo. Nevydržela jsem to, rozplakala jsem se. Mezi vzlyky jsem ještě slyšela Bouři říkat: "Správně, dostaň to ze sebe. Buď silná." Pak zmizela spolu se Zelenou.
Mé okolí na mě nechápavě hledělo. Stačí jen vymyslet odůvodnění, proč jsem se sesypala, říkala jsem si.
"Jsem v pohodě," vypravila jsem ze sebe. Nezvládnu to. "Omlouvám se." Slzy jsem zastavit nedovedla, odešla jsem z místnosti.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama